Když se mě v lednu kamarádka Hanka (Carboneum) ptala, jestli bych nejela do Zagrebu, řekla jsem si, že ano - že tomu dáme ještě šanci. Lui jsem přihlásila na obě mezinárodky, a protože jsem věděla, že s sebou budu brát i Amy (která už má v Chorvatsku splněno všechno možné i nemožné), přihlásila jsem ji na mezinárodního Šampiona šampionů, který se konal v sobotu večer. Chudší o 150Euro jsem se moc těšila, vybírala šaty a představovala si, jaké to bude. Z fotek z minulého roku jsem viděla, že celá akce je velice nóbl - tím více mě lákala. Ne že bychom si dělaly nějaké ambice - přece jenom je Amynka šestiletá a po dvou vrzích - o to nešlo. Chtěla jsem jí udělat radost, protože vím, jak takovéhle akce miluje - koberec, světla a tleskající davy. To je její.
 
Předpověd slibovala v Chorvatsku krásných 15' C. Pár dní předem se oteplilo i u nás a to před výstavou způsobilo celkem nepříjemnou věc - línání. Zejména z Lui to lítalo neuvěřitelně - a tak jsem půl pátku vyčesávala. No a Lui dokonce začala vypadat jako trikolorka! To, že jsem se netěšila jen já, ale i holky, potvrzuje jak čekaly na stříhání. Lui si dokonce ustlala na strojku.
V 11 večer jsme byly vyzvednuty a zamířily směrem Kamenice, kde jsem se asi půl hodinky ňufňala s malými kníráčky své oblíbenkyně Funky (před dvěma lety jsme spolu vyběhaly BOB). Poté jsme už jen do auta přibalily Michalu a její dva černostříbřité fousáčky (Z Dixie). Na dálnici jsme vjížděly před 1 ranní. Hlodal ve mě pocit, že nestíháme..
 
 Zrovna pár dní před tím se mi zdál sen, že jsme přijeli pozdě na výstavu a nestíhala jsem vystavit - a na tento sen jsem si o víkendu vzpomněla ještě jednou, ale o tom později.. Silnice byly suché, žádné špatné počasí, takže cesta krásně plynula a my jsme v půl deváté venčily na Zagrebački Velesajam. Naše prestižní rozhodčí dostala kruh hned vedle hlavního, takže jsme se nemuseli vláčet do schodů. Bíglové šli první na řadu, což je pro Lui docela neobvyklé - normálně čekáme minimálně 50 psů, takže byla plná energie, což ale nakonec bylo v její prospěch. BOB si zasloužila zejména pohybem. Zbytek dne jsme se poflakovaly venku (já pouze v saku), bylo krásně. Ve tři odpoledne začaly závěrečky. Lui nastupovala dvakrát - jednou v loveckých psech a podruhé o BIG. Předvádět ji v závěrečkách je opravdová radost. Jak má ve velkém vykobercovaném kruhu prostor, tak to "rozvalí", ale při individuálním posouzení nasadí své správné tempo. Úspěch se povedl v loveckých/pracovních psech, kde jsme obsadily třetí místo za dvěma retrívry od rozhodčího Mijo Furyho. Tuhle soutěž mám moc ráda - je to přesně "form & function" (form jako vzhled, exteriér a function jako funkce - schopnosti psa pracovat).
 
Poté, co byl jako BIS vybrán skotský teriér, jsem se dozvěděla, že šampion šampionů byl posunut ze sedmé hodiny na osmou - byla to informace od zdroje nejzasvěcenějšího. Měla jsem radost, že máme čas na přípravu. Vzala jsem tedy holky na větší procházku do parku hned vedle našeho hotelu. Já v mikyně, ptáčci zpívali a v jezírku se lesklo zapadající slunce. No nádhera. Zpátky na hotelu jsem se dozvěděla, že nikdo z naší pětičlenné české party se mnou na ChCh nechce!! Dostala jsem tedy klíče od auta a musela si poradit sama. Naštěstí jsme s Amynkou dobře dojely. Nechala jsem ji v autě a šla postavit bedýnku ke kruhu. Letmým pohledem koukám, že tam někdo běhá v kruhu.. A jak tak zapínám všechny zipy, koukám, že ne že by jen někdo běhal v kruhu, ale ono už se posuzovalo!!!!!!!!!!! Ukázalo se, že informace o posunutí posuzování byla mylná. Chtělo se i umřít. Následoval sprint na toalety, kdy jsem si oblékla šaty (to že mi koukalo zapínání od podprsenky jsem se dozvěděla až posléze.. No jo no..), další sprint do výstavní kanceláře. Ale nikdo tam nebyl!! Za chvíli se objevila dáma, dala mi číslo a šla jsem. Měla jsem 30, ale 28 už byl u druhého rozhodčího!! Jsme pozdě!! Další sprint přes parkoviště, do auta, zpátky do haly, Amynce jsem natáhla vystavovačku, rozsypala piškoty a hnala se ke kruhu. Amy ze mě měla ohromnou srandu a byla plná energie. Jako první nás čekal italský rozhodčí G. Alessandra. Postoj na volno, kolečko a šli jsme. V dalším kruhu na nás čekal Španěl J. Naveda. Podivil se nad Amynčiným věkem, jejíž blaho neznalo mezí a samou radostí si v kruhu zaskákala. Tam a zpět bylo tudíž nadvakrát. Po posouzení na stole si ale uvědomila, že je to opravdu výstava a pak už šla jak panenka. Do třetice všeho dobrého jsme se šly předvést domácímu Zlatku Kraljićovi.. Postoj na volno, tam a zpět a bylo hotovo. "Táááák a právě jsem vyhodila 50 Euro z okna" jsem si pomyslela, když jsem si sedla do křesla, abych se trochu uklidnila. Moje noční můra o pozdním příjezdu na výstavu se vyplnila. Poté, co jsme byli pozváni ke stolům, jsem si říkala, že si aspoň užiju hezký společenský večer. No jo, jenže tady není živé duše, kterou bych znala! Až na dva rozhodčí, ale přisednout k nim samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Sedla jsem si tedy k jednomu stolu, kde bylo volné místo, a najednou si připadala neuvěřitelně hloupě. "To tu budu sedět celý večer sama jak trdlo?" Nebylo mi z té představy dobře. Jak jsem přemýšlela o své nemožnosti, otočila se ke mně mladá dáma, co seděla vedle mě. A v tu chvíli byla mým úplně nejoblíbenějším člověkem na světě. Ptala se mě, odkud jsem, co mám za pejsky a povídaly jsme si dlouho, třeba o přesyceném trhu se štěňaty v Česku. Samozřejmě jsem jí pověděla, co se nám přihodilo. Trochu mě uklidnila, protože si krásného bígla všimla, a pověděla mi, že byla nádherná. Když jsme se na chvíli odmlčely tak se z druhého konce stolu ozvalo česky "Hned jak jste si přisedla, jsme věděly, že vás odněkud známe!" a tak jsem potkala své nové přátele, Marcelu a Míšu Hroncovy. Míša mi hned pomohla odstěhovat Amynku k jejich kavalírkům, opravila mi čouhající podprsenku a vůbec udělala celý večer velmi příjemným! Následovala večeře, na kterou jsme museli deset minut počkat, než se nasytí rozhodčí :-) Ale raut byl výborný! Poté jsme byli vyzváni, abychom si připravili psy. Každý jednotlivě nastoupil, postojem se všem představil, moderátorka přečetla zda postoupil dále. Pokud ano, vylosoval si číslo do dalších kol, pokud ne, opustil kruh.. Amynka krásně nastoupila, krásně se postavila... Moderátorka něco řekla chorvatsky, tak jsem se otočila na asistenta a ten nám ukázal cestu ven z kruhu.. Nepostoupili jsme!?!?  Když jsme byly u východu a já se natahovala pro pohár za účast, tak najednou slyším "Sorry sorry, moment moment!!!" Tak jsem se otočila.. A bylo ticho. Celá hala na nás koukala.. Trapas. Moderátorka se zeptala jestli jsme z Čech a nebo z Rakouska. Chtěla jsem se propadnout.. Ona si nás totiž spletla s rakouským bíglem, který ovšem nedorazil a tím pádem nepostoupil. Ale my ano!!!! Tak jsme se hezky vrátily až ke stolku, vylosovaly nové číslo - 6 a vrátili se do zákulisí. U nikoho jiného se podobný omyl nestal, jen u nás.. Všech 32 postupujících (dle bodového ohodnocení získaného od třech rozhodčích - to jak jsme byly pozdě) bylo známých, měli svá čísla. Následně se sestavovaly dvojice: 1 a 2, 3 a 4..atd. Nám jako 6 připadla 5, což byl krásný černý královský pudl. Pudlové jsou v KO systému jednimi z nejobávanějších soupeřů, přece jenom jsou to show psi!! Nastoupily jsme tedy s pudlem, postavili se před rozhodčími na barevná kolečka a oni zmáčkli barevné světýlko pro ně lepšího psa, nad nímž se následně rozsvítilo bodové světlo. A rozsvítilo se nad námi! Jsme mezi 16 nejlepšími. Naším dalším soupeřem byl bernský salašnický pes. A opět se světlo rozsvítilo nad námi. Jsme mezi 8 nejlepšími. Náš další soupeř se nám stal osudným. Byl to ohromný pes tibetská doga, černá srst jak uhel se mu krásně leskla. A poté co nás vyřadil se stal rBIS šampiona šampionů. Porážka od rBIS nevadí :-) BIS vyhrál Ibizský podengo paní moderátorky. Amynka se celkově umístila na 5. - 8. místě, což je nádherný úspěch. Na celé akci byla druhá nejstarší!!! Na hotel jsme dorazily v 11 hodin, Lui nás přivítala. Spící baseti nám moc pozornosti nevěnovali..
 
Druhý den nás opět čekala výstava, ale v porovnání s předchozím dnem utekla jako voda. Naší rozhodčí byla Željka Halper-Dražič, chovatelka velice známých Dalmino dalmatinů. Za styl posuzování ode mě dostává 1 s *. Každému psovi se dlouho věnovala, dokonale ho prohmatala a všímala si detailů. Při rozhodování si dala načas a vůbec se mi to celé líbilo. Náš BOB rozhodně nebyl zadarmo. V odpoledních soutěžích se tentokrát dařilo kníračům, kteří si vyběhali rBIG za pozdějším BIS Novofundlanďanem. V naší skupině vyhrál baset, světový vítěz, který přijel až z Portugalska. Zpáteční cesta uplynula neuvěřitelně rychle. Usínala jsem kolem 2. hod. ranní s úsměvem na tváři. To byl ale vydařený víkend!

© Alikiss 2009